Špičková armádní technika je nám k ničemu, pokud nebude dostatek obyčejných vojáků, kteří s ní budou pracovat. A na obyčejné vojáky, stát docela ……
Koho z politických špiček nebo vládních úředníků zajímá to, že vojáček v Horní Dolní nemá vybavení? Nebo že chlap, který musel z armády odejít v nejlepších letech, se nedokázal začlenit do normálního života, rozpadla se mu rodina a on začal s chlastem. Pro politické strany tyto témata nejsou příliš aktuální, protože se na nich nenahoní tolik bodů jako na kritizování miliardových nákupů nebo odmítání účasti AČR v zahraničních misích. Toto jsou pro politiky i média hlavní témata, na které by se mohli chytit voličské ryby nebo čtenáři. Koho dnes zajímají osudy obyčejných vojáků a jejich problémy?
O armádě se v mediích píše poměrně často. Nejčastěji se dovídáme o miliardových akvizicích, o potřebách navýšit rozpočet MO na 2 % HDP atd. Pouze málo mediálního prostoru nebo zájmu politiků je ovšem věnováno tomu, na čem armáda stojí. Zájmu o obyčejné vojáky. Zájmu, o ty tisíce mladých mužů a žen, kteří se rozhodli sloužit vlasti. A přitom jsou to právě oni, kdo tvoří základní kameny armády a bez nichž by žádná armáda nebyla.
„Musíme mít jasný program, který osloví deseti tisíce voličů a ne se zabývat pár jednotlivci“. To jsou názory některých politiků, se kterými jsem se pokoušel na dané téma bavit. Musím uznat, že existují i světlé výjimky ( Jana Černochová ), která má snahu něco udělat, ale co zmůže jedinec…?
Vím o čem mluvím. Sám jsem se před 10 lety dostal do podobné situace. Po 18 letech služby v nejelitnějších útvarech Policie a AČR, jsem se ocitnul v civilním životě. Práci jsem nemohl sehnat a nakonec jsem byl vděčný za práci „securiťáka“ v jedné vesnici u Prahy. Jednou z mých povinností bylo vyhledávat černé skládky. Ta frustrace kterou jsem cítil během mých prvních služeb, byla děsivá. V předešlých letech jsem se podílel na zatýkání těch nejnebezpečnějších zločinců nebo jsem velel elitní jednotce v Afghánistánu. Patřil jsem k elitě a teď? Hledal jsem a označoval vyhozené lednice. Nebylo mi lehko. Cítil jsem se degradovaný, byl jsem frustrovaný a nebyl jsem si jistý, že to zvládnu. Nakonec jsem si řekl, že když mě nedostali Talibanci, tak mě nedostanou ani tady. „Neposral“ jsem se z toho a odrazil se ode dna. Ne každému se to ale podaří.
A to je ten důvod, proč jsem rozhodnul napsat na stránkách Security Magazínu sérii článků o problémech obyčejných vojáků. Nechci psát pouze o veteránech, ale i vojácích v činné službě. Mým cílem je na tyto problémy upozornit a doufat, že někdo odpovědný tato témata uchopí. Je potřeba si uvědomit, že armáda nestojí na super moderních vrtulnících nebo BVP, ale na lidech, kteří tuto techniku ovládají a jsou ochotni riskovat své životy při boji proti terorismu nebo při obraně vlasti. Při výkonu služby by měli žít s vědomím, že až jednou skončí, tak jim stát nabídne pomocnou ruku a pomůže jim se začlenit zpět do civilního života. Chtěl bych, aby si odpovědní úředníci uvědomili, že i když pořídí špičkovou techniku za miliardy, tak bez těch obyčejných vojáků nám to nebude k ničemu.