Prvních 15 minut bude na vás – školení Aktivní střelec – článek z Deníku N
Plná třída, zavřené dveře, jedno dítě na chodbě, kde je útočník. Otevřít? Učitelé prodělali tvrdé školení
Do školy vtrhne ozbrojený útočník. Co dělat, aby ublížil co nejmenšímu počtu lidí? Učitelé kladenské základní školy si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Příjemné to nebylo. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otevřela téma, které si do té doby nikdo v Česku nepřipouštěl – že i my musíme s takovými věcmi počítat a naučit se jim preventivně bránit. Základní škola v Kladně se rozhodla, že nebude čekat na dotace nebo řešení z vnějšku a sama si zaplatí kurz, který by jí měl pomoci se co nejlépe chránit. Deník N byl při tom.
Ředitel Základní školy Kladno Jaroslav Feřtek je přesvědčen o tom, že ačkoliv českým školám obecně příliš nehrozí ozbrojený útok, je dobré se na něj preventivně připravit a s klidnou myslí poté věřit, že nikdy nenastane.
„Vím, že se to může setkat s kritikou, že vyhazujeme peníze za něco, co je zbytečné, ale svět se bohužel mění a sklony k agresivnímu chování přicházejí postupně i k nám. Před dvaceti lety by nikoho ani nenapadlo, že žáci budou proti učitelům slovně útočit, dnes to není výjimkou a objevují se už i útoky nožem nebo mačetou, a to jak proti personálu školy, tak proti spolužákům. Z těchto důvodů jsem přesvědčen o tom, že je dobré se na takové události připravit, i když si nemyslím, že by se zrovna u nás staly, a doufám, že se nikdy nestanou,“ vysvětluje Feřtek důvod, proč se škola rozhodla vydat přes 60 tisíc korun, aby proškolila proti ozbrojené agresi celý učitelský sbor i provozní personál.
Cestou do třídy, kde se má konat kurz, procházím kolem terária s kaktusy a třída samotná, v níž se tísní zhruba padesát lidí, je obklopena více než deseti terárii se zvířaty. Přímo za katedrou se v jednom z nich plazí více než metr dlouhé užovky červené.
Nápis na dveřích místnosti hlásí: Tento objekt je střežen hady! Z prostředí třídy tak lze vytušit, že kladenská škola patří k těm, které jsou otevřeny i lecčemu netradičnímu.
Instruktor Lumír Němec toho má za sebou hodně. Pracoval u Policie ČR i v armádě. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Do třídy přichází instruktor, z jehož vzezření je jasné, že má už leccos za sebou. „Jsem bývalý policista a voják. Pracoval jsem u Útvaru rychlého nasazení, byl jsem na misích v Iráku, Kosovu či Afghánistánu. V Sýrii jsem pomáhal s výcvikem Kurdů v boji proti Islámskému státu,“ představuje se Lumír Němec.
Školení zahajuje tím, jak lze školu zabezpečit proti vstupu nezvaných či neznámých lidí pomocí různých pomůcek, kamer, technických zábran a elektronických systémů. Žádný tento prvek však podle něj nezaručí obranu proti násilnému vniknutí nebo vstupu útočníků, kteří školu znají, nebo ji znali v minulosti.
Kurzu se zúčastnilo asi padesát učitelů, učitelek a dalších zaměstnanců školy. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Uteč, skryj se, bojuj
A právě v takové situaci je podle válečného veterána dobré mít proškolený personál a připraveny takové prvky, které maximálně eliminují případné řádění agresora do příjezdu zásahových jednotek. Při zaznamenání nebezpečí je nutné aktivovat v hlavě tři základní zásady: Uteč – skryj se – bojuj, což ředitel Feřtek shrnul do mnemotechnické pomůcky v podobě pomůcky na připojení k počítači USB.
„V okamžiku, kdy ozbrojený agresor či agresoři vstoupí do objektu, musíte okamžitě reagovat, protože takový člověk tam jde s cílem zabíjet a z důvodu msty vůči někomu konkrétnímu nebo celému světu zabít co nejvíce lidí. Bude trvat minimálně patnáct minut, než do objektu dorazí záchranné složky. Do té doby bude jen na vás, jak zareagujete, jak dáte ostatním vědět, že se něco děje a zda zachráníte život sobě a ostatním,“ popisuje tvrdou realitu Němec.
Vrací se tak k situaci na Filozofické fakultě UK, jejíž vedení policie varovala, že se blíží potenciálně nebezpečný muž, ale k mnoha vyučujícím a studentům se tato informace nedostala a ve třídách se dál učilo.
„Těch chyb tam bylo víc, ale jsem proti tomu, aby se za to někdo odsuzoval. Po bitvě je každý generál. Neměli jsme s takovým útokem zkušenost a jsem přesvědčen, že všichni dělali v tu chvíli to, co si mysleli, že je nejlepší. My se můžeme jen z těch chyb poučit a připravit se na takové situace,“ říká instruktor.
Agresoři mohou útočit střelnými zbraněmi, nožem i granátem. Obecně se hodí mít v „kabelce“ teleskopický obušek a pepřový sprej v podobě tekuté střely. Na obranu však lze využít i propisku. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Způsobů, jak varovat ostatní, aby utekli, nebo se aspoň zabarikádovali ve třídě, je několik. Vedle nenápadných, kdy se například školním rozhlasem vyšle domluvená zpráva, že se do ředitelny má dostavit žák, který na ní nestuduje, je to naopak hlasitý alarm podobný varování před požárem nebo obyčejný křik: „Pozor, nebezpečí, utíkejte!“
Varovat křikem ostatní má podle něj cenu v okamžiku, kdy sami zpozorujete nebezpečí nebo zaslechnete střelbu.
Skrýt se je třeba v okamžiku, kdy už je útočník blízko a nelze mu už dostatečně daleko utéct. Ve škole je to nejlepší do nejbližší třídy, kterou lze zamknout a zatarasit lavicemi a židlemi.
„Útočník se sice může dveřmi prostřílet, ale protože má na své ‚řádění‘ omezený čas, tak tam, kde narazí na překážku, to nechá pravděpodobně být a půjde dál, a o to při úkrytu jde,“ vysvětluje Němec.
Kdo bojuje, má šanci
Když ale hrozí bezprostřední útok agresora, je třeba připravit se na boj a bojovat.
„Nemyslete si, že když se schováte pod lavici a budete takzvaně hodní, tak vás aktivní střelec ušetří. Neušetří. Buď budete bojovat, nejlépe s ostatními, a máte šanci přežít. Nebo bojovat nebudete a s největší pravděpodobností zemřete,“ nešetří posluchače válečný veterán a dokládá to několika autentickými videi z útoků na školy, obchodní centra či mešitu v zahraničí.
Lidé na nich byli schovaní a nic nedělali ani v okamžiku, kdy střelci přebíjeli zbraně a bylo možné buď utéct, nebo po nich skočit a zkusit je odzbrojit.
„Vždy to někdo odnese, ale jde o to, aby to odneslo co nejméně lidí. A jinak než vlastním nasazením a momentem překvapení pro útočníka toho dosáhnout nejde. Vždy je lepší udělat aspoň něco než odevzdaně čekat na svůj osud,“ dodává Němec.
Bojovat čímkoliv, co je po ruce. Všechno je lepší než nečinnost. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Do třídy vchází několik zaměstnanců magistrátu i místní policie, aby viděli, jak kurz probíhá. Lektor pokračuje a najednou jedna z příchozích žen dojde až k němu, něco křikne a začne vzápětí střílet slepými náboji.
Je vidět záblesk, třídou otřásají ohromující rány a ve vzduchu je cítit pach po střelbě. Všichni jsou v šoku, tuhnou, zacpávají si uši, sklání hlavu k lavici a někteří, včetně autorky textu, zalézají pod lavice.
„Špatně! Dělejte něco. Když budete pasivní, nebo reagovat pozdě, budete všichni mrtví,“ křičí lektor.
Zaútočit může nečekaně i žena, jak ukázala figurantka. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Lucie Skrčená, která učí deváťáky angličtinu, prozrazuje, že si neznámé ženy, do té doby schované asistentky lektora, všimla a hned si řekla, že je něco špatně, ale bylo jí trapné na ni ostatní upozornit.
„Když začala střílet, tak přestože jsem věděla, že má nečekaný simulovaný útok přijít, tak to bylo tak ohlušující, že mě to úplně paralyzovalo a nebyla jsem schopna nic říct. Dívala jsem se na kolegy, zda někdo něco dělá, a pak jsem šla aspoň pod stůl, než jsem zaslechla: Špatně, všichni jste mrtví!,“ popisuje své pocity z prvního „nečekaného“ útoku učitelka.
„I já jsem tušil, že přicházející žena patří k lektorovi a něco nastane, ale když stála metr ode mne a začala střílet, ztuhl jsem a nedokázal jsem udělat nic. Bylo to tak rychlé, že jsem si jen uvědomil, že my v první řadě bychom už nebyli. Představil jsem si, že by se to stalo skutečně, a okamžitě se mi zvýšil tep a roztřásly se mi ruce z myšlenek, jak bychom to zvládli, zda bychom všichni reagovali adekvátně a dokázali děti ochránit,“ svěřuje se se svými myšlenkami ředitel.
Ředitel školy Jaroslav Feřtek. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Přednáška pokračuje a my posloucháme, jak je dobré být vždy bdělý a hledat únikové cesty v jakékoliv budově, ve které se nacházíme, ať už je to škola, úřad nebo obchodní centrum.
Pozorujeme, jak použít proti útočníkům židli jako štít, jak zabezpečit dveře proti otevření pomocí opasku, když není ve dveřích či za rozbitným sklíčkem vedle nich klíč, nebo jak může i obyčejná tužka nebo sešit stočený do ruličky sloužit jako nouzová zbraň.
Do hlavy se snažíme vrýt také základní instrukce – že před hrozícím přímým útokem je dobré si dohodnout plán zneškodnění – kdo bude házet věci do obličeje agresora, kdo ho oslepí rukama či oblečením, kdo mu skočí na nohy či kdo se mu pověsí na krk a kdo sáhne po závěru zbraně, aby nevystřelila.
Při útocích „buší srdce“
A hned poté začíná praktická část kurzu. Na chodbě slyšíme výstřely, skáčeme ke stěně ke dveřím a než se stačíme domluvit, co by kdo dělal, figurant s nožem stojí na prahu místnosti a sápe se po nás.
Na chvíli zamrzneme, ale pak se na něj neorganizovaně vrháme, řveme a v zápalu boje ani neslyšíme, že instruktor křičí klíčové slovo „Krleš“, které znamená konec celé akce.
Další skupinka lidí čelí jinému typu útoku – agresorovi s granátem. Mezi dobrovolníky je učitel, který se dvacet let zabývá rekonstrukcemi historických bitev a zbraním tak rozumí. Ví, že musí skočit po ruce útočníka držícího granát tak, aby jeho ruku držící pojistku svíral ve své a granát tak nemohl vybuchnout.
Podobně je třeba jednat i v případě útoku pistolí. „Musíte ji chytit tak, abyste znehybnili její závěr a nešlo ji znovu nabít. Možná to vyštěkne a ‚kousne‘ vás to, ale na tom nezáleží,“ vysvětluje učitel fyziky, přírodopisu a informatiky Jindřich Linhart.
Učitel fyziky, přírodopisu a informatiky Jindřich Linhart věděl, že při útoku je nutné chytit pistoli v ruce útočníka tak, aby nevystřelila. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Elena Janoušková, která učí děti angličtinu a němčinu, byla zrovna ve skupině, proti níž vyrazil do třídy figurant s pistolí v ruce.
„Hodila jsem po něm lahev s vodou, jak jsme se to učili, aby musel uhýbat a nemohl dobře mířit, ale on už vystřelil a mířil přímo na mě a já jsem si uvědomovala, jak strašně dlouho ta flaška letí a že už bych byla ve skutečnosti mrtvá. Myslím si, že kdyby se takto někdo skutečně objevil, tak bych asi neřešila, že mám petku v ruce a mám mu ji házet do obličeje a sesunula bych se k zemi,“ popisuje upřímně své pocity třídní učitelka žáků osmé třídy.
Lahve házela proti útočníkovi také Hana Nerpasová, která ale rovnou přiznává, že kdyby musela jít přímo proti pistoli, tak to asi nedokáže.
„Na druhou stranu nevím. Zde to je nácvik a netuším, jak bych zareagovala, kdyby tu byly děti. Odpovědnost za celou třídu by mě doufám přiměla jednat a nenechat nikoho ve štychu,“ přemýšlí zástupkyně ředitele.
Hlavní je využít moment překvapení a jednat rychle. Na stylu skolení útočníka nezáleží. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Podobně se zamýšlí i Petra Vaverková, která se vrhla k figurantovi při jeho vniknutí do třídy a spustila ohlušující křik. „Cítila jsem adrenalin a bušilo mi srdce, a pak mi naskočilo, že mu budu aspoň pořádně řvát do ucha. Zároveň mi ale blesklo hlavou, že jako žena bych proti němu sama nic nesvedla a asi bych se spíš schovala pod stůl nebo utekla, protože nejsem žádná hrdinka,“ přemítá sekretářka.
Granát se musí chytit tak, aby nevybuchl. Foto: Jakub Plíhal, Deník N. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Nejhorší pro ni byla chvíle, kdy byly dveře třídy zabarikádované židlemi a stoly, venku střílel figurant a ona se vciťovala do situace, kdy je třída plná dětí, útočník rozkopne dveře a ona zůstane na vše sama a skoro nemá šanci vyhrát.
„Doufám jen, že kdyby nebylo zbytí, tak mi naskočí, že musím bojovat a že bych se k tomu odhodlala,“ dodává Vaverková.
Samu sebe překvapila Soňa Svobodová, která si při vpádu útočníka do třídy spontánně sundala mikinu, kterou ho oslepila a všem ostatním se pak podařilo figuranta mnohem jednodušeji zneškodnit.
„Neplánovala jsem to, přišlo to samo. Možná to je tím, že jsem dřív pracovala jako zdravotní sestra a tam jsem byla vycvičená poskytovat rychle první pomoc,“ uvažuje dvaačtyřicetiletá žena, která nyní pracuje jako vychovatelka v družině.
Hra na „učitele a děti“
Na chodbě školy pokračoval nácvik dalších momentů při útoku, a to okamžik, kdy se děti i učitelé v okamžiku vpádu útočníků pohybují na chodbě.
„Byla jsem vybrána jako učitelka, ale v okamžiku útoku se těžko rozlišovalo, kdo je kdo. Někdo křičel: ‚Děti, utíkejte!‘, a pak se mě jiná pedagožka ujala jako dítěte a vzala mě s sebou a já jsem se dala na útěk s ostatními. Ve třídě jsem slyšela bouchání na dveře a došlo mi, že některé děti mohou být na záchodě. Vnímala jsem, že je vše ‚jen jako‘, ale stejně mi nebylo vůbec dobře,“ popisuje své pocity Janoušková.
I mně, jako autorce textu, nebylo v okamžiku útoku na chodbě příjemně. Vše bylo strašně rychlé a při útěku do třídy mi docházelo jediné – že bych se dostala na oči střílejícímu útočníkovi. A tak jsem ještě s jednou ženou raději rychle zapadla na nejbližší záchod. Držely jsme dveře, ale když do nich střelec začal kopat a bylo těžké je udržet, zapomněla jsem, že jsme jen „ve hře“. Bušilo mi srdce a zpotila jsem se, protože mi došlo, že kdyby to bylo skutečné a střelec dveře prokopl, už by nebyla jiná šance než bojovat, z čehož se mi udělalo zle.
Příprava na útok na chodbě. Instruktor Němec rozděluje účastníky kurzu na „učitele a žáky“. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
„Pro mě byl hrozný okamžik, kdy jsme v chaosu běželi do třídy, ale ta byla ještě daleko a střelec byl už blízko. Skočila jsem raději za jiné nejbližší otevřené dveře a v obavě, abych na sebe neupozornila, jsem je nechala otevřené a doufala jsem, že si mě nevšimne. Už jen zvuky výstřelů mě psychicky rozložily. Nadto si mě střelec všiml a zamířil ke mně. Ač jsem věděla, do čeho jdu, tak mě to položilo a ještě teď jsem roztěkaná a roztřesená z představy, jak by se asi cítilo dítě, kdyby zůstalo jako já samo na chodbě,“ uvedla Edita Oravcová.
Podobně těžkou chvíli si prožila také učitelka deváťáků Lucie Skrčená, která v tu samou chvíli čelila útoku druhého střelce na jiné chodbě. „Běžela jsem, ale uklouzly mi nohy a praštila jsem sebou na zem. Byl to hrozný pocit, i když to byl jen nácvik. Nebyla jsem schopna říct: Počkejte na mě! Sahala jsem po klice, ale neotevřeli mi a útočník byl už za mnou. Věděla jsem, že bych byla v reálu mrtvá, že mě tam nechali zemřít,“ popisuje dramatický moment.
Útočník může mít na sobě kromě zbraní i výbušniny. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Hrozné pocity však v ten samý okamžik prožívali také lidé na druhé straně za zavřenými dveřmi, kteří s sebou v nastalém zmatku vzali také instruktora.
„Na chodbě stříleli dva útočníci. Byl to chaos. Zapadli jsme ve skupince do třídy, ale ukázalo se, že jedno ‚dítě‘ zůstalo na chodbě, bralo za kliku a pokoušelo se otevřít dveře. Ptali jsme se školitele, kterého jsme ‚semleli’ s sebou, zda máme otevřít, a on nám říkal, že s tím nám neporadí, že to je jen na naší volbě, ale ať pamatujeme na to, že za sebou máme třídu plnou dětí, a když otevřeme, tak útočník může mít u hlavy dítěte zbraň a ohrozíme i ostatní. Nechali jsme tedy dveře zavřené, ale byl to příšerný pocit,“ říká zástupkyně ředitele Klára Nejedlá.
Podobné rozpolcené pocity vyjadřovali i ostatní učitelé a také ředitel školy. „Myslím si, že ve skutečnosti by většina z nás ty dveře otevřela, protože žít s myšlenkou, že necháme dítě střelci venku napospas, s tím by se asi nikdo nedokázal vyrovnat. Byla by to šílená Sophiina volba a doufám, že jí nikdo z nás nebude nikdy vystaven,“ dodává Feřtek.
Zájem o kurzy dramaticky vzrostl
Zájem o podobné kurzy se podle Němce začal v Česku, zejména ve firmách, rozšiřovat v roce 2015, krátce poté, co začal svět bojovat proti Islámskému státu. Mezi školami ale o ně rapidně narostl zájem až v lednu, právě po útoku na filozofickou fakultu. Za deset měsíců objel Němec podle svých slov vyšší desítky základních a středních škol po celé republice, vysoké školy však k jeho překvapení zatím o taková školení zájem neprojevily.
Když se dveře otevírají ven a chybí klíč, je možné je držet zavřené pomocí pásku nebo i jen šňůr od dětských batůžků. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
„Nevím, proč to tak je. Možná tam je nějaký problém v myšlení lidí, kteří to berou jako útok na akademické svobody. Nevím, ale samotného mě to překvapuje,“ říká.
Vzestup zájmu o kurzy obrany proti útoku na školách potvrzuje i Lada Haisová, jejíž agentura Positive nabízí školám už osm let různé typy školení, například jak se bránit šikaně ze strany žáků a rodičů.
„Kurz jak se bránit útoku jsme už v nabídce měli dřív, ale nikdo ho nepoptával. Zájem o něj vzrostl výrazně až od ledna tohoto roku. Některé školy si uvědomily a připustily, jaká je realita a že se to může stát i u nich. Vnímají rostoucí agresivitu žáků a že útočníkem velmi často bohužel bývá někdo, kdo má nebo měl se školou vztah a přijde si vyřizovat účty,“ vysvětluje Haisová.
Při akutním útoku je nutné se co nejrychleji ukrýt, nejlépe do třídy s klíčem. Foto: Jakub Plíhal, Deník N
Kurz na kladenské škole skončil. Učitelé mluví o tom, co právě prožili, a většina z nich je i přes rozporuplné pocity ráda, že program absolvovala. „Pro mě to bylo celé šílené, odporné a strašné. Zacpávala jsem si uši a tím jsem sama sobě škodila, protože jsem neslyšela, že po chodbě jde chlap s nožem. Ale jsem ráda, že jsem tu byla a budu o tom s dětmi mluvit,“ říká Jana Šourková, třídní učitelka čtvrťáků.
Kateřina Přibylová, asistentka pedagoga, dokonce přiznává, že nechtěla na školení jít, protože se bála, co to s ní udělá. „Bylo to nepříjemné, jsem z toho stále rozechvělá a jsem ráda, že to je pryč, ale bylo to určitě také užitečné. Aspoň trochu něco vím, a to mě uklidňuje a dává mi to smysl,“ říká.
Instruktor Němec byl s reakcí zaměstnanců školy na útoky spokojen. „Mým cílem je lidem ukázat, že mají šanci přežít, zvlášť, když se spojí a budou reagovat okamžitě. První střelba je pro všechny vždy šok a nejsou schopni nic dělat. Postupně se ale do toho dostávají a ke konci je většina schopna adekvátně reagovat. Bezpečnostní situace se mění a já bych byl pro, aby takovým školením procházely všechny školy, a byl bych pro zavedení branné výchovy, kde by se děti učily zacházet se zbraní, bránit se a dávat první pomoc,“ říká válečný veterán.