Vojáci chtějí vybavení – velení řeší držení těla
Po dlouhé době jsem se neudržel a rozhodl se že něco napíšu. Od prvního března armáda zavádí nový respektive starý způsob pohovu. Pro ty, co nebyli na vojně popíšu o co jde. Voják stojící v tvaru stojí buď v postoji „pozor“ což znamená, že tělo má vypnuté a stojí nehybně a rovně jako svíce, nebo stojí v postoji volném tzv. „pohov“. Tento volný postoj by měl vojáků ulevit a umožnit jim si odpočinout. Za mého mládí, když jsem sloužil v ČSLA se na povel pohov pokrčovala jedna noha. Což sice vizuálně ukazovalo, že voják nestojí v pozoru, ale fakticky si moc neulevil a tento postoj nebyl příliš pohodlný. Když jsem nastoupil do armády v roce 2005 tak se již pohov prováděl jinak a to mírným rozkročením obou nohou a ruce si voják dal za záda. Tento postoj je mnohem pohodlnější a já jsem si říkal, že ta změna byla fajn. A najednou to armáda opět mění na starý způsob. Překvapuje mě, že v dnešní době, kdy má AČR problémy s náborem a udržením lidí, s vybavením materiálem a mnoho dalších relevantních problémů. Si někdo ve vedení armády najde čas, aby se zabýval takovouto kokotinou. Podle mě to jenom ukazuje na to, co se dlouhodobě ví. AČR je zkostnatělý moloch, kde je na různých pozicích mnoho osob, které by tam fakticky nemuseli být. Aby si obhájili svoji pozici, tak vymýšlí hovadiny, které jsou úplně zbytečné, obyčejné vojáky zatěžují, ale oni mohou vykázat činnost. Pro takové úředníky armády jsem v roce 2008 musel sepisovat elaborát proč vojáci SOG v Afghánistánu nosí dlouhé vlasy a nedodržují ústrojovou kázeň. Tato změna jen potvrzuje dlouhodobý problém, se kterým se AČR potýká – místo zaměření na reálné potřeby vojáků, modernizaci a zlepšení podmínek služby se energie věnuje zbytečnostem, které nemají žádný skutečný dopad na bojeschopnost armády. Zatímco vojáci řeší zásadní problémy, jako je nedostatek kvalitního vybavení, nízká motivace personálu nebo složité byrokratické procesy, vedení se zabývá kosmetickými změnami, které jen ilustrují zkostnatělost a odtrženost od reality. Tento přístup jen dál demotivuje personál a potvrzuje, že v armádě stále existuje mnoho lidí na pozicích, kde jejich hlavní náplní práce není řešení skutečných problémů, ale vytváření nesmyslů, které obyčejným vojákům nic nepřinášejí, pouze je zatěžují. A tak, namísto smysluplných reforem, se znovu vracíme zpět – k nesmyslným regulím, přehnané administrativě a snaze vykazovat činnost tam, kde to není potřeba.