Vojáci z Afghánistánu před soudem: Válka není čistá a soudy z bezpečí domova jsou snadné
Před českými soudy dnes stojí čtyři vojáci elitní 601. skupiny speciálních sil z Prostějova, obžalovaní ze čtyř trestných činů v souvislosti se smrtí afghánského vojáka Vahidulláha Chána. Právě ten na podzim roku 2018 na základně Šindád zabil českého psovoda rotného Tomáše Procházku a zranil další dva české vojáky. Krátce nato byl zadržen, vyslýchán – nejprve českými vojáky, poté Američany – a následně zemřel v polní nemocnici. Dnes hrozí čtyřem českým vojákům až doživotní trest.
Je to bolestná, komplikovaná kauza, která znovu otevírá otázky, jak spravedlivě posuzovat činy lidí ve válečné zóně. Zvlášť, když jde o životní situace, které nelze pochopit ani prožít zpoza stolu v Praze.
Válečná realita: není černobílá je drsná, každodenně smrtelná
Ve chvíli, kdy byl rotný Procházka zastřelen, nešlo „jen“ o útok. Šlo o porušení důvěry, o vnitřní ohrožení základny. Chán nebyl běžným útočníkem zvenčí – byl členem afghánské armády, která měla s českými vojáky spolupracovat. Všichni věděli, že podobné útoky mohou být jen začátkem. Není neobvyklé, že za útokem jednotlivce následuje série dalších, často s cílem odlákat pozornost nebo narušit bezpečnostní režim základny. Hrozba ukrytého NVS (nástražného výbušného systému) na základně nemohla být vyloučena.
V těchto podmínkách se voják nerozhoduje podle paragrafů trestního zákoníku, ale podle okamžité hrozby, emocí, adrenalinu a také ztráty. Zabijí vám kamaráda. Spolubojovníka, se kterým sdílíte strach, jídlo, každodenní rutinu i sny o návratu domů. V ten okamžik se nepřítel, byť zadržený, stává symbolem zrady, smrti a ztráty. Jednat tvrdě? Ano. Možná i překročit meze?
Válka má pravidla. Ale dodržují je všichni?
Mezinárodní humanitární právo určuje jasná pravidla zacházení s válečnými zajatci i civilisty. Je to nutné a správné – civilizovaný svět musí mít mantinely, i když čelí barbarství. Jenže válka v Afghánistánu často ukázala, že jedna strana tato pravidla ctí a druhá je zneužívá. V takových podmínkách se pravidla stávají zbraní proti těm, kdo je dodržují.
Když voják zachází s nepřítelem podle zákonů, ale ten stejný nepřítel se za stejná pravidla jen skrývá a přitom zabíjí ze zálohy, stává se z humanity slabina. A každá slabina na bitevním poli znamená riziko – pro jednotku, pro misi, pro životy dalších.
Soudy musí existovat. Odpovědnost také. Ale zároveň musí existovat i kontext, zkušenost, pochopení. Posuzovat činy vojáků, kteří čelili smrti, ze zpětného pohledu civilního světa, kde neexistuje bezprostřední ohrožení života, je nefér.
Zemřel muž, který zradil důvěru a zabil spojence. V nemocnici, po výsleších. Mohli vojáci jednat jinak? Možná. Ale i my, kdo jsme byli v Afghánistánu, víme, že v takové situaci bychom možná jednali stejně. Možná tvrdě. Možná nepřesně. Ale ne zbaběle.
A pokud český stát pošle vojáky do války, musí mít nejen odvahu je vyzbrojit, ale i sílu je v těžkých chvílích chápat. Jinak riskuje, že příště nebude mít kdo bojovat.