Stává se nám to jednou maximálně dvakrát za deset let.
V roce 2002 vznikla v rámci Útvaru rychlého nasazení skupina, která se od ostatních trochu lišila. Byla to SZO – Skupina zvláštních operací. Tahle jednotka nebyla o silovém průlomu dveří, spíš o tichu. O stínech. O trpělivosti a pevných nervech. Lidi, kteří tu sloužili, měli za sebou roky služby, žádní zelenáči. Byli to zkušení vlci, kteří znali problém každého zaváhání. Naší činností byla práce s operativci. Krytí agentů v terénu. Zadržování těžkých gaunerů, kde klasický nájezd nebyl možný – nebo žádoucí.
Jedna taková situace přišla koncem roku 2003. Cíl byl zřejmý: zadržet ruského nájemného vraha. Operativci měli vytipovanou lokalitu. Něco mezi „tam někde bydlí“ a „možná v tomhle vchodu“. Žádná přesná adresa, žádný bezpečný zásah doma. A tak padlo rozhodnutí. Realizace proběhne venku. Jedno z mála vodítek: pes – Pitbul, neustále s ním, neodlučná dvojice. A tak jsme s sebou vzali i kolegu, bývalého psovoda. Ne že bychom měli v úmyslu toho psa přesvědčovat argumenty, ale v téhle profesi si prostě raději připravíš plán A,B, C a někdy i D s obvazem. Přemístili jsme se do jedné pražské čtvrti. Čekání. Napětí. Sledování. A pak to prasklo do vysílačky: „Máme ho. Jde po mostě, pes s ním. Je blízko. Vemte ho!“ A skutečně – o pár desítek vteřin později jsme ho uviděli. Byl nepřehlédnutelný. Statný, holohlavý, pohyb jistý, výraz nečitelný. U nohy pitbul, co vypadal, že by zvládl utáhnout i policejní tranzit. Mířil k nákupnímu centru. Okolí plné lidí. To znamenalo jediné: nesmí si nás všimnout. Nemohli jsme se za ním rozběhnout jako honící psi, protože pokud by si nás všimnul, jistě by zareagoval, ať útěkem, střelbou nebo tím, že by si vzal někoho z, kolemjdoucích jako rukojmí. Tedy něco. co rozhodně nechceš. „Nadjedem mu,“ navrhl kolega, který to tu znal. Souhlas. Nasedli jsme do auta, objeli půlkilometrovou trasu a vyšli mu naproti. Chlap si nás nevšimnul, protože jsme vypadali jako banda kopáčů a nevěnoval nám pozornost, takže jsme se dostali k němu na krátkou vzdálenost. Pak už to šlo ráz na ráz. Skočil jsem po něm, srazil ho na zem, kolega si vzal na starost psa, další to jistil. Běžná rutina. Chlap leží na zemi, je spoutaný, prohledaný a přijíždí operativci. „Tady ho máte,“ řekli jsme. Zůstali jsme chvíli na místě. Mluvili jsme, smáli se, uvolnění přišlo s adrenalinem, který konečně povolil. Najednou se k nám blížil operativec se zachmuřenou tváří. „Co se děje vole“ zeptám se, když k nám přijde. „Máme malý problém, není to on“, oznámí nám zastřeným hlasem. „Jak není to on?!“ „Vždyť jste ho sami označili!“ „No spletli jsme se, ale co teď s ním? Mohli byste s ním promluvit? Přeci jenom… jste ho trochu… zvalchovali.“ Chvilka mlčení. Pak jen: „Fajn, ale hospodu dnes platíte vy.“ Jdu k autu, kde se na zadním sedadle mačká chlap. Stále má na rukou pouta a vypadá fakt hodně nasraně. „Dobrý den“ oslovuji ho tentokrát přátelským hlasem. „Stala se chyba. Ošklivá chyba. Omylem jsme vás zadrželi. Máte teď dvě možnosti. Buď to necháte být, nebo si na nás můžete stěžovat.“ Chvíli na mě hleděl. Pak, se stínem ironie v očích, řekl: „Musel jsi mě tak zvalchovat? Bolí mě krk a záda.“ „Musel,“ přikývl jsem. „Myslel jsem si, že jste ruský nájemný vrah. Nechtěl jsem být další jméno ve vašem notýsku.“ „A co můj pes?“ zeptal se. „Cpe se piškotama. Vypadá spokojeně.“ Zavrtěl hlavou. „Dobře. Sundej mi pouta. Jdu. A doufám, že už se nikdy neuvidíme.“ Sundávám mu pouta, chlap odchází a já se mu ještě jednou omlouvám za způsobené příkoří se slovy klasika: „Moc se vám omlouváme za chybu, stává se nám to jednou maximálně dvakrát za deset let“.
Ten den jsme pak dostali i toho pravého, ale to až jindy.