Policejní podraz
Po té, co jsme z pout osvobodili mohutného Srba, jsme se sešli s operativci a dumali, co dál. Jednou z nesporných výhod SZO byla její téměř absolutní autonomie a pružnost. Zatímco ostatní skupiny URN musely fungovat pod jednotným velením někoho z útvaru – což často vedlo k tomu, že pokud se podezřelý neobjevil na domluveném místě, celá akce se zrušila a kluci se vrátili zpátky na základnu – my jsme měli jiný styl. My jsme na místě improvizovali.
Sešli jsme se tedy na benzince. Pumpa byla ideální shromaždiště pro operativní porady. Mělo to svou logiku – tehdy nebyly mobily s daty a GPS, jen mapy a vlastní hlava. Hospody znal každý jinak, ale pumpu v konkrétní ulici našel i ten, co si plete levou a pravou. Když jsme operovali na Moravě, všechny zúčastněné složky se sjížděly na jednu konkrétní pumpu na dálnici. Dělali jsme to tak často, že kdyby tam měli mafiáni z Ostravy nasazeného člověka, musel by jim vždy přijít signál minimálně dvě hodiny předem: „Kluci, zase přijeli, asi se něco chystá.“ Která to byla pumpa neprozradím – kdoví, třeba tam dodnes jezdí.
„Někde tady kurva musí bejt,“ prohodil jeden z operativců nad kelímkem kávy. „Víme, že se tu pohybuje, párkrát jsme ho zachytili, ale nikde jsme nedokázali zjistit, kde bydlí.“ Později se ukázalo, že měl bytů víc než průměrný realitní makléř a přespával pokaždé jinde. Holt profík.
„Fajn,“ řekl náš šéf, „zkusíme ho najít. Večer půjde se psem ven a my se k vám přidáme. Ale tentokrát nám, kurva, ukažte fotky, abychom si nezopakovali dnešek. Nemůžeme sbalit všechny plešatý chlapy se psem v okolí.“ Fotky jsme dostali a rozešli se po lokalitě. Moc jsme nevěřili, že ho najdeme, ale rozkaz je rozkaz.
Procházím šeřícím se sídlištěm a najednou – plešatej chlap se psem. Přiblížím se. Sakra, vypadá to na něj. „Mám ho,“ hlásím do vysílačky, „jsem támhle a támhle, přijďte co nejrychleji, vypnu si uši, ať mě neodkuka.“ Odepínám sluchátko, schovávám ho a mířím k chlápkovi. Stojí na okraji dětského hřiště, pokuřuje a kouká na psa. Potřebuju se k němu dostat blíž. Starý trik – oslovím ho, zeptám se na nějakou adresu a rozjedu historku o zklamaným týpkovi, kterého holka z baru nechala čekat.
Chlap se směje. „To znám,“ říká plynulou češtinou s ruským přízvukem. „Taky se mi to stalo.“ Převádím řeč na psa. „Taky mám doma takovýho mazla, je zlej na lidi? Můžu si ho pohladit?“ „Jasně, vypadá jako zabiják, ale je to trouba,“ odpoví.
Skláním se k psovi, mluvím na něj a hladím ho. Pes vrtí ocasem, očividně rád za trochu pozornosti. Najednou koutkem oka vidím, jak se zpoza rohu objevují dva kolegové. Chlápek si jich všimne a ztuhne. Teď už není čas na divadlo.
„Police!“ zařvu, skočím po něm a srazím ho k zemi. Je tak překvapený, že nestihne vůbec reagovat. Než se vzpamatuje, jsme na něm tři. Ruce za záda, pouta, prohlídka. Vzadu za pasem Glock 17, v komoře náboj, další zásobník v kapse, v bundě boxer. Evidentně neměl v plánu to vzdát bez boje.
Mlčel, ale z výrazu mu tekla čirá nasranost. Podraz, jaký nečekal. Když jsme ho předávali operativcům a nakládali do auta, podíval se na mě. Nic neřekl, ale pohledem mi dal jasně najevo, že kdyby mohl, uřízne mi koule lupínkovou pilkou – a ještě si u toho bude pískat. Nebyl to pohled, který by mi dělal radost. A bylo mi jasné, že jestli se ještě někdy potkáme, nebude to příjemné setkání.