Armáda není pro každého

Britská parlamentní komise pro tajné služby kritizovala ve své zprávě vedení těchto služeb , že mají mezi svými příslušníky málo etnických a sexuálních menšin a žen. Zdali se jedná pouze o hloupost nebo cílenou snahu o destabilizaci těchto orgánu můžeme pouze spekulovat. Na tom že tento nápad je naprosto šílený se asi shodneme. Pokusím se na tuto problematiku podívat očima bývalého příslušníka ozbrojených sborů.

Služba v armádě byla vždy výsadou mužů. Nebylo to z důvodu genderové nenávisti, ale prostě proto, že chlapi jsou pro boj lépe fyzicky vybaveni než ženy. Když proti sobě postavíte muže a ženu s obouručním mečem, tak není žádné překvapení, kdo vyhraje. Tak to šlo po tisíciletí a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ženy hrály důležitou roli v zázemí při zabezpečování vojáků mezi bojem a při ošetřování raněných. Situace se začala měnit v průběhu minulého století, kdy vzrůstala snaha o emancipaci žen a ony dostávaly možnost působit i v ozbrojených sborech. S tímto naprosto souhlasím jsou místa kde se ženy osvědčily a v některých funkcích se dokázaly prosadit i lépe než muži. Jsou ovšem místa, kde si myslím, že ženy nemají co dělat. Jako bývalý velitel spec. oddělení SOG jsem nikdy nesouhlasil s tím, aby do bojové skupiny byla zařazena žena. Ne proto, že by tu práci nezvládla. V současném vývoji mužské populace jsou na tom ženy často fyzicky lépe než muži, ale protože je žena. Zásadní problém jsem viděl v tom, že žádný normální chlap nedokáže hledět na ženu, jako na rovnocenného kámoše, ale vždy má v sobě něco z rytíře, který má potřebu ženu chránit. A v tom je ta největší slabina. Představte si přestřelku s nepřítelem. Váš kamarád to „schytá“, ale vy víte, že priorita je řešit bojovou situaci a až následně poskytnout kamarádovi pomoc. Pokud by ovšem byla zraněna žena, jsem si jist, že minimálně polovina jednotky by se okamžitě snažila pomoci zraněné bez ohledu na vývoj situace.

Co se týká etnických menšin, tak  tam žádný problém nevidím. Jestliže  uchazeč splní všechna kritéria, která jsou nutná pro službu v ozbrojených sborech, pak je úplně jedno k jaké etnické skupině patří. Rozhodně bych to ovšem nedával rozkazem musí tam být tolik a tolik. Buď ten člověk na to má a chce a pak se k ozbrojeným sborům dostane nebo na to nemá. Příkladem může být britská nebo americká armáda, kde se to různými etnickými menšinami jenom hemží.

 

Ovšem naprosto odlišnou situaci vidím v případě sexuálních menšin. Mě je osobně jedno , kdo je jaké sexuální orientace a myslím, že na pracovní uplatnění v civilním sektoru by sexuální orientace neměla mít žádný vliv, ale mělo by rozhodovat to, co člověk umí.  Pokud se ovšem týká ozbrojených sborů,  tak tam by to vliv mít mělo.  V armádě spolu trávíte mnohem více společného času. Spíte v jednom stanu, používáte společné sprchy nebo toalety, v podstatě padá jakékoliv soukromí. Je naprosto běžné, že místo sprchy máte jednu trubku ze zdi, u které se najednou myjete všichni. Takže si nedovedu představit, že vedle mě bude chlap, o kterém vím, že je na chlapy a já nikdy nebudu vědět, jestli se na mě dívá jako na kámoše nebo jako na objekt jeho sexuálního zájmu. O tom, že by se s námi sprchovala žena s penisem ani nemluvě.

 

Přežili jsme tisíciletí, protože chlapi byli chlapi a ženy byly ženami. Nyní se snažíme bořit po tisíce let zavedené vzory kdy „chlapi loví mamuta a ženy žvýkají kůže“ a snažíme se je nahradit čímsi novým.  Nemyslím si, že je to správná cesta.