Mobilizace, slovo často skloňované a používané hlavně v období podzimu, kdy si připomínáme všeobecnou mobilizaci z 1938. V souvislosti s válkou na Ukrajině, se však slovo mobilizace opět dostalo do podvědomí široké veřejnosti. Válka na Ukrajině obecně rozbila bábovičky všem těm, kteří si mysleli, že po ukončení studené války ve světě zavládne celkový mír, armáda je v podstatě zbytečná a výdaje na obranu jsou pouhým rozmarem politiků a zájmem lobbistů.
Vladimír Putin vyhlásil částečnou mobilizaci 23.9. Mobilizace byla od samého vyhlášení doprovázena zmatky. Byli povoláváni muži bez ohledu na vzdělání, věk a vojenské zkušenosti. Ukazuje se, že v Ruské armádě pro ně neměli vybavení, ale ani zbraně a ubytovací kapacity. Zkrátka obrovský „bodel“. A to na rozdíl od České republiky má Rusko kromě profesionální armády i základní vojenskou službu, takže se dalo předpokládat, že na případ mobilizace jsou připraveni. Skutečnost ukázala, že opak je pravdou. A mě napadlo, jak by to asi probíhalo, kdyby byla nucena mobilizovat i Česká republika.
Mobilizace v roce 1938 byla jednodušší záležitostí, než by tomu bylo dnes. Každý muž pokud neměl zdravotní výjimku, absolvoval základní vojenskou službu. Byl vycvičen v určité specializaci a v případě mobilizace byl povolán k příslušnému útvaru. V době míru měla Československá armáda více než 200 000 vojáků v 17 pěších a 4 rychlých divizích a k tomu dostačený počet vojáků v záloze. Armáda počítala i s vybavením a umístěním vojáků pro případ mobilizace. Měla tedy vytvořeny dostatečné materiální zásoby a měla prostory pro umístění mobilizovaných vojáků. Ale jak jsme na tom dnes?
Pro mobilizaci jsou zásadní dva faktory. Lidské zdroje a materiální zabezpečení, tedy výzbroj a výstroj vojáků. Co se týká lidských zdrojů, tak na tom nejsme tak zle, alespoň zatím. V první fázi byli povoláni vojáci v záloze. To jsou muži, kteří absolvovali základní vojenskou službu nebo se jedná o bývalé profesionální vojáky, kteří odešli do civilu. Vzhledem k tomu, že byla zrušena základní vojenská služba, tak každoročně ubývá vojáků v záloze asi o 60 tisíc. Přes tyto početní ztráty by stále bylo dostatečné množství možných povolanců. Větší problém by byl s jejich případným začleněním. Mnoho těchto bývalých vojáků opustilo armádu před více než deseti lety a vzhledem k modernizaci armády, změně techniky a taktiky by se těžko mohli vrátit ke své specializaci bez patřičného výcviku. V otázkách materiálního vybavení bych byl mnohem méně optimistický. Kdo se o armádu zajímá blíže tak ví, v jakém stavu je vybavení i některých profesionálních vojáků, kteří slouží u méně preferovaných útvarů. A pokud nejsou vybaveni ani profesionální vojáci, tak představa plných skladů připravených pro případ mobilizace je pouze zbožné přání. Asi nejvíce je to vidět v oblasti balistických vest a balistických přileb, ale nejenom tam. Je to důsledek předchozích vlád a jejich neustálého snižování rozpočtu na armádu, jako na něco zbytečného a nepotřebného.
Válka na Ukrajině nám ukázala i to, že samotná armáda by se v okamžiku napadení nedokázala ubránit. Ukrajinci do obrany země zapojili i civilní obyvatelstvo, organizované do teritoriální domobrany. Tyto domobranci se podíleli na ochraně domovů, vytvářeli kontrolní stanoviště a byli velmi úspěšní hlavně proti činnosti ruských diverzních skupin. Největším problémem v počátku války nebyli lidské zdroje, ale vybavení a to jak pro armádu, tak i pro teritoriální obranu.
Válka na Ukrajině bylo tvrdé probuzení z našich snů o lepším světě. Tvrdé probuzení nejenom pro občany, ale hlavně pro politickou reprezentaci. Jak válka dopadne je těžké předvídat, i když já osobně věřím ve vítezství Ukrajinců. Každopádně ať už to dopadne tak či tak, je nutné se poučit. Přizpůsobit se realitě, přestat se obelhávat a na armádu hledět jako na něco co je potřebné a důležité v současné době, ale i v budoucnosti. A podle toho i jednat.