6.října 1944 vrcholila největší bitva, které se Češi a Slováci účastnili v období druhé světové války. Právě tento den překročily první jednotky Čechoslováků státní hranici republiky. Byly to ale už jen trosky čs. armádního sboru, který se s vojáky 38. rudé armády probíjel na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
Jednalo se o nejkrvavější bitvu, které se Čechoslováci zúčastnili. Tato bitva vyvolávala rozpor i mezi veterány, kteří se jí přímo účastnili. Jedni ji vnímali jako vrchol jejich šestiletého boje při osvobozování republiky, druzí tuto bitvu považovali za zbytečný masakr.
Záměrem sovětského maršála Ivana Koněva bylo , aby Rudá armáda spolu s čs. armádním sborem prorazila bleskově Dukelským průsmykem a dosáhla Prešova do pěti dnů. A tím měla pomoci i Slovenskému národnímu povstání. Tento jeho plán byl možná obdivuhodný, ale spíš fantasmagorický a nerealizovatelný. V tomto plánu se počítalo s tím, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od slovenských divizí, které držely průsmyky, Rudá armáda nedostane. Naopak sama se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně.
Maršál Koněv však zarputile trval na realizaci původního plánu a hnal vojáky opakovaně do útoku bez ohledu na ztráty. Čechoslováky navrhovaný ústup a poté obchvat či jiné taktické manévry smetl vždy ze stolu. Jejich návrhy považoval málem za zbabělost. Takže se útočilo, útočilo a zase jen útočilo. Operace začala 8.9.1944 a již 9.9.1944 se do bojů zapojili i českoslovenští vojáci. Více než dva měsíce sváděly československé jednotky krvavé boje v obtížném terénu, proti urputné obraně německých jednotek. Boje trvaly až do 15.11. 1944, slovenským povstalcům však nepomohly.
Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých ( některé zdroje udávají až 1800 padlých vojáků), 4 518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 000.
Za minulého režimu se tento den slavil, jako den ČSLA, dnes se neslaví nijak. I přes obrovské ztráty a kontroverzi, které tato operace vyvolává se jedná o významný milník v našich dějinách. a neměli bychom na toto datum zapomínat.