Ve výroční zprávě NKU za rok 2023 se mimo jiné píše o nepřipravenosti České republiky na řešení bezpečnostních krizí. Nebudu se vyjadřovat k akvizicím armády nebo ke krytům obyvatelstva, to není až tak moje parketa, ale o zabezpečení měkkých cílů a jejich připravenosti na krizové situace něco vím. A jsem opravdu rád, že to někdo řekl na „plnou hubu“ a napsal skutečný stav věci. Nejsme připraveni na řešení situací jako byla střelba na FFUK. Zabezpečením měkkých cílů se zabývám od roku 2015 a mohu tedy sledovat vývoj, jakým jde Česká republika a vidím zde několik problémů.
Hlavním problémem je nekoncepčnost provádění opatření k zabezpečení měkkých cílů a nezavádění bezpečnostních doporučení do praxe. Ministerstvo vnitra vytvořilo metodiku ke zvýšení ochrany měkkých cílů. Jedná se o jakýsi návod, jak postupovat při zvýšení zabezpečenosti měkkých cílů. Prvním krokem ke zvýšení bezpečnosti je analýza ohroženosti měkkého cíle. Jedná se o studii, která zhodnotí objekt z pohledu připravenosti čelit mimořádné situaci typu teroristického útoku nebo útoku aktivního střelce. Je to klíčový dokument, na jehož základě pak může organizace přijmout opatření ke zvýšení bezpečnosti. Bohužel nebyly určeny žádná kvalifikační kritéria, kdo je oprávněn tuto bezpečnostní studii zpracovat. Tím že nejsou dána kvalifikační kritéria, tak tyto analýzy může provádět v podstatě každý. Stačí libovolná vysoká škola nebo maturita a rekvalifikační certifikát. Takže zadavatel může dostat do ruky produkt, který je kvalitní a přináší skutečné postřehy vedoucí ke zvýšení zabezpečení objektu nebo může dostat produkt, který je plný odkazů na různé normy, ale z praktického hlediska neříká nic. A vzhledem k tomu, že zadavatel tomu příliš nerozumí, tak si myslí že ta hromada nic neříkajících frází je správně.
Pokud už máte štěstí a dostanete studii, které rozumíte a která přináší funkční doporučení, tak tato doporučení musíte implementovat na objekty organizace. Ale až 90% organizací po provedení analýzy neučiní další kroky, které vedou ke zvýšení bezpečnosti měkkého cíle. Nebo učiní ale ne smysluplně. Například se nacpou deseti tisíce do elektronického kamerového systému, který je sveden na server a není ani monitorován online. Takže při vyšetřování, policie sice bude vědět kudy útočník přišel a kde začal střílet, ale z hlediska ochrany osob v okamžiku útoku, to nemá žádný význam.
A dalším, ale možná i nejdůležitějším problémem je myšlení lidí ve společnosti. Bezpečnostní situace se mění a mění se negativně. Statistiky útoků aktivních střelců rostou, teroristické útoky přichází ve vlnách a rozhodně jich neubývá. Tak jak se mění bezpečnostní situace se i my na tuto změnu musíme připravit. I kdybychom počet policistů navýšili na trojnásobek, nikdy nemohou být všude. A my se musíme smířit s tím, že část odpovědnosti za svou bezpečnost musíme přijmout sami na sebe a na tuto změnu se musíme připravit. To se týká nejenom organizací, ale populace obecně. Neustále argumentovat tím, že Česko je bezpečná země nestačí.