Krátce po půlnoci jsme vyrazili na pochod, šli jsme za britskou patrolou, která znala prostor a měla nás zavézt do místa útoku. Procházeli jsme spící afghánskou vesnicí. Nikde ani živáčka, kromě psů, kteří na nás štěkali. Pozorovali jsme každý stín, jestli se nepohne a nevyklube se z něj talibanec. Bylo to něco jiného než noční pochody v Boleticích, kde na vás vyběhne z křoví maximálně divoké prase. Ztichlá vesnice působila zlověstně, jako by byla předzvěstí něčeho hrozivého, co má přijít. Během nočního pochodu musíte udržovat mezi jednotlivými muži takové rozestupy, abyste viděli na chlapa před sebou, ale zároveň byli dostatečně od sebe vzdáleni pro případ napadení nebo vyšlápnutí NVS
(nástražný výbušný systém v angličtině IED). Zároveň musíte kontrolovat i chlapa za vámi, jestli se neztratil ve tmě. Pochod byl o to nebezpečnější, že jsme šli do tzv. Green zone, oblast podél řeky Helmand a museli jsme se pohybovat po cestách, na rozdíl od pohybu v poušti, kde si v podstatě můžete zvolit libovolnou cestu k dosažení cíle a tím snížit možnost vyšlápnutí NVS.
Během našeho pobytu v Afghánistánu se každý nejvíce obával NVS a sebevražedných atentátníků. Když po vás někdo začne střílet, tak se můžete bránit, ale proti NVS to v podstatě nejde. Zkrátka musíte věřit, že vám se to nestane nebo že to schytá někdo jiný. Když se vyráží do válečné operace tak má každý strach, jde jen o to jej překonat, protože víte, že se kolem vás umírá a víte, že to může potkat i vás. K překonání strachu má každý svou metodu. Někdo věří v boha, někdo má talisman pro štěstí někdo si nechá vyložit karty, ale každý věří, že on to přežije.
Náhle z dálky zarachotila střelba a nad hlavou nám prolétlo několik střel, z nichž některé byly trasovací (svítící). Okamžitě jsme se rozeběhli do stran a zaujali obranné postavení. Srdce se vám rozbuší a zrychlí se tep. „Tak už je to tady, už o nás vědí“ proběhne vám hlavou a ještě více hledíte do tmy a snažíte se zachytit jakýkoli náznak nepřátelské aktivity. Po chvíli ticha a očekávání dostáváme od Britů pokyn, že můžeme pokračovat v cestě. „ To byl kalašnikov asi někdo střílel nazdařbůh“ řekl nám britský důstojník, který k nám byl přidělen.“ Jak to asi poznáš, když vidíš stejný hovno jako já“ pomyslel jsem si… Po pár týdnech jsem se mu v duchu několikrát omluvil. AK 47 má skutečně tak nezaměnitelný zvuk, že ho bezpečně poznáte podle sluchu. Několikrát jsem si vzpomněl na film Bojové nasazení, kde seržant americké námořní pěchoty říká nováčkům: „To je AK 47, zbraň vašeho nepřítele, zapamatujte si ten zvuk“. I my jsme měli později mnohokrát příležitost ten zvuk slyšet a vždy, když jsme jej uslyšeli nám bylo jasné, že přichází problém.
Kolona se dává opět do pohybu… Nyní se již pohybujeme mezi keři v poměrně husté vegetaci a častokrát musíme překonávat zavlažovací kanál. Překonávat tyto kanály není žádná legrace. Jsou tři až čtyři metry široké a asi dva metry hluboké, většinou je přes ně položen padlý strom. Za normálních okolností by to nebylo nikterak těžké, ale pohybovat se ve tmě a s čtyřiceti kg zátěže po tenkém kmeni stromu není tak jednoduché.
Přede mnou šel „Lolit“, přezdívka nejmladšího příslušníka útvaru, najednou uklouznul a zmizel v kanále. Jeho jediným štěstím bylo, že vzhledem k hustotě vegetace jsme museli zkrátit rozestupy, takže jsme od sebe byli pouze několik metrů a mohli ho vytáhnout, než úplně zmizel pod hladinou.
„ Ty vole já nemohl dělat vůbec nic, táhlo mě to dolů jako kámen“ řekl nám, když se oklepal.
V té době jsme používali americké vesty bez možnosti odhozu materiálu a než by se z toho vymotal, tak by se s největší pravděpodobností utopil. Asi o měsíc později se v kanále utopili dva Britové, kteří se nedokázali včas zbavit neprůstřelných vest. Později jsme na základě těchto zkušeností začali vyvíjet vlastní neprůstřelnou vestu, která je vybavena dvěma odhozy, tak aby se voják i ve stresové situaci dokázal zbavit materiálu.
Po další hodině pochodu jsme se přiblížili k zájmovému objektu. Všude bylo ticho a pouze z dálky jsme slyšeli zvuk motorů „gunshipu“. Jedná se o letoun AC 130, který je vybaven dvěma šestihlavňovými kulomety v ráži 7,62, jedním 40 mm automatickým kanonem a upravenou 105 mm armádní houfnicí.
„ Dál už musíte sami“ oznámil nám důstojník britské patroly. Začali jsme postupovat podle připraveného plánu. Rozdělili jsme se do dvou skupin a pomalu jsme se přibližovali k Safehousu. Asi po patnácti minutách jsme byli na místě. Tedy doufali jsme, že jsme na místě. Protože „Compoundy“
(název pro afghánské obydlí) vypadají všechny stejně. Jedná se o menší či větší dům uplácaný z hlíny a rákosu a celý pozemek je obehnán vysokou zdí, která může dosahovat výšky až čtyř metrů. Je problém je rozeznat i ve dne, protože se nemáte čeho chytit, žádná barva, žádný viditelný markant, natož v noci. Jediným vodítkem je mapa, GPS souřadnice a víra, že jste neudělali někde chybu. Zaútočit na špatný Compound by byla neodpustitelná chyba, která by mohla mít nedozírné následky a ještě by jsme ze sebe udělali blbce.