0smý prosinec roku 2000 začínal jako obyčejný den a nic nenaznačovalo, že by měl být něčím výjimečný. Ranní nástup, rozdělení funkcí do pohotovostní skupiny a výcvik. Když držíte u URN pohotovost, tak je váš výcvik limitován. Musíte být neustále připraveni vyjet do 15 minut, takže se většinou zdržujete na základně nebo vyjíždíte s veškerým materiálem do prostorů nedaleko od Prahy. Nic specifického ani zvlášť zajímavého.
Po ránu většinou bývá sebeobrana a boj z blízka, takže jsme si vzali rukavice a šli do tělocvičny si trochu zablbnout. Okolo desáté ráno došlo ke změně. „Oblékněte si veškerou výstroj, připravte si věci na slanění a jdeme na střechu.“ „Proč? Venku je hnusně, koho to byl zase chytrej nápad?“ „Někoho ze třetího patra“, ozvalo se remcání z davu. „Něco se chystá a mělo by se to dělat z lana“ zazněla odpověď šéfa skupiny. „Tak přestaňte kafrat a jdeme na to“. Remcání rázem zmlklo.
Ostrá akce a z lana, to by mohlo být zajímavé. Během přípravy jsme rozebírali, o koho by se mohlo jednat. Jméno Kajínek taky padlo, ale většina z nás si myslela, že už je někde mimo republiku. Každopádně to že se jde z lana, budilo mnoho otázek.
Obecně se slanění používá hlavně k tomu, abyste se dostali do blízkosti místa zásahu a pak se snažíte najít jiný způsob vstupu. Je to z toho důvodu bezpečnosti. Slanění přímo do místa, kde je pachatel nebo terorista je velmi nebezpečné. Visíte na laně, dovnitř nevidíte, nevíte, co se tam děje a jste velmi zranitelný. Máme sice vypracované taktické postupy vniknutí do místnosti z lana a snažíme se eliminovat riziko na minimum, jenže….. Během výcviku každý z nás laně visel stokrát, ale v ostré akci ještě nikdo. Vylezli jsme na střechu, rozdělili se do útočných týmů a začali s drilovacím cvičením. Bylo to do zblbnutí po schodech nahoru po laně dolu a stále dokola.
Odpoledne přišel další rozkaz. „Připravte materiál tak, aby 10 chlapů šlo z lana a další útočný tým se připraví na vniknutí dveřmi“. Takže kombinovaná akce, ale zase žádné doplňující informace a pouze další otázky mezi námi, na které jsme nedostávali odpovědi. Podle toho, jak se vedení tvářilo a bylo skoupé na slovo, jsme očekávali, že to bude něco velkého. Většinou se k nám před akcí dostávali alespoň kusé informace, o co se jedná, ale tentokrát nic. Soustředili jsme se na přípravu materiálu, hlavně lanové techniky. Důkladná příprava materiálu je samozřejmostí před každou akcí, ale když víte že půjdete z lana, kde je ještě reálná možnost, že na vás bude někdo střílet skrz okno, tak si dáte obzvláště záležet. Zkontrolujete každou karabinu, zvolíte si slaňovací prostředek osmu nebo grigri. Od mého extempore na Slapské přehradě, kde jsem zůstal viset hlavou dolů, jsem si už bral pouze osmu, ale volba je na každém. Pak jsme ještě připravovali lana a vaky na slanění. Na rozdíl od horolezců si nemůžete dovolit hodit lano dolu a sjet, protože to visící lano vás odhalí. Každý má své lano ve vaku na noze a odvíjí ho podle potřeby. Aby to fungovalo, je důležité smotat správně lano do vaku. Nemůžete ho smotat jako motouz, protože se vám to zamotá a zůstanete viset. Musíte ho přesně skládat. Zatímco osobní materiál si každý připravuje sám, tak lana která jsou součástí výjezdového skladu, připravovala jedna skupina.
Materiál byl připraven. A my jsme byli natěšeni očekáváním, ale stále se nic nedělo. Jenom z výrazů tváří vedení bylo zřejmé, že je to něco velkého. Seděli jsme na operační místnosti a v rámci odlehčení situace jsme si pustili nějaké porno, které má blahodárný účinek na uvolnění psychiky. „Vypněte už ty sračky a postavte se“, zařval šéf skupiny ze dveří.“ „Je to tady!“.
Do místnosti přišel ředitel URN i se svým doprovodem. „ Pánové, jdeme si pro Kajínka“ oznámil se šibalským úsměvem. „Wow! Konečně pořádnej zmrd!“ zahučelo operačkou.