Odpočítávání skončilo a NIC. Na čtyři měla bouchnout nálož a na pět jsme měli sjet na balkon. „Co se děje?!“, zařval velitel skupiny. „Nevím, neodešlo to!“, odpověděl kluk, který měl nálož na starosti. „Není čas, jdeme bez odpoutáváku, vymlátíme sklo ručně“.
Až následně se zjistilo, že u výbušky V 100, kterou jsme chtěli použít na vysklení balkonových dveří došlo k výrobní chybě v rozbušce a nálož neodešla. Šance na něco takového je 1:100, ale jak jsem již psal, co se má posrat to se posere. Nešlo ani tak o vysklení těch dveří, to jsme mohli udělat i ručně, ale význam tohoto výbuch byl i v tom, že sloužil i jako odpoutávací manévr, který měl udržet Kajínka při zemi nebo za rohem. Střepy ze skla, které letí do místnosti vás zcela jistě donutí soustředit se na něco jiného, než střílet po policajtech na laně.
Na nic jsem již nečekal a zhoupnul se přes hranu balkonu a chtěl sjet na balkon, chtěl sjet, ale nesjel. Dostal jsem se sice na balkon, ale zůstal jsem viset asi půl metru nad podlahou balkonu. Lano se zaseklo ve vaku a já se nemohl uvolnit. „Mámo ty si takovej kokot!!“, bylo první co mě napadlo.
Máma byla přezdívka jednoho z členů naší skupiny tu přezdívku získal proto, že se o skupinu dobře logisticky staral. Vysvětluju to z toho důvodu, že na jednom společném cvičení se nás kluci ze Slovenska ptali: „Prečo ho voláte mama?“. Tak, aby nedošlo opět k nějakým dohadům. Každopádně Máma byl jeden z těch, co motali lana do vaků. Zatímco ostatní to tam postupně skládali. Máma se na to trochu vykašlal a namotal to tam jako motouz. Když jsem ho na to upozornil, tak to dělat přestal, ale to jedno lano nepřemotal a já si vytáhnul černého Petra.
Slyším řinkot rozbitého skla a řev: „Policie! Policie!“ Kluci lezou dovnitř. Není nad čím přemýšlet. Tahám nůž, přeřezávám lano a přidávám se ke klukům. Tenhle mejdan nechci prošvihnout. „Čistý! Čistý, tady není“, ozývá se po prohlédnutí první místnosti. „Jdeme dál!“ Postupujeme chodbou na druhou stranu bytu. Byt se plní dýmem z péčka a z výbuchu po vyražení okna. To byla práce týmu Alfa. Na chodbě bytu otevíráme zevnitř vstupní dveře, které se týmu Charlie nepodařilo vyrazit. „Musí být tady vpravo!“, slyším řev někoho z kluků. „Péčko a štít!“ Využíváme štítaře z týmu Charlie a připravujeme se ke vstupu do místnosti. Péčko letí. Bum! Bum! Bum! A následuje celý tým. Kajínek sedí pod oknem a v ruce má pistoli. Nemíří na nás, ale pomalu si ji posunuje k hlavě. Nezvednul ji směrem k nám. Dobře věděl, že tento pohyb by byl to poslední, co by v životě udělal. Na druhou stranu věděl, že po druhé, už z Mírova nezdrhne. Každopádně na přemýšlení neměl moc času. První šel kluk se štítem. Jak Kajínka uviděl, tak se na něj vrhnul i se štítem, srazil ho k zemi a pistoli mu vyrazil z ruky. Pak už to byla pouze rutina. Nasazení pout prohledání osoby a předání zadrženého.
Až následně jsme se dozvěděli, že jsme málem přišli o chlapa. Ne díky Kajínkovi, ale díky ženě, která Kajínkovi pomáhala. Tato žena bydlela jedno nebo dvě patra nad bytem Kajínka a zaregistrovala pohyb kluků z týmu Alfa ve vnitro bloku. Potichu otevřela okno a chtěla přeřezat lano. Naštěstí pro nás byl na střeše „Arafat“ další přezdívka jednoho z příslušníků. Získal ji protože nosil arabský šátek a měl obrovský špičatý arabský nos. Ten si ženy všimnul a zařval na ni. Naštěstí pro ni výzvu poslechla a nepodařilo se ji přeřezat lano, ale pouze naříznout. Kdyby ho neposlechla, tak…. Kluka který visel na nařezaném laně, jeho kolega bleskově vtáhnul do bytu, rozbitým oknem, kam mezitím slanil.
Celá akce trvala pouze pár minut a přes některé obtíže nakonec skončila úspěšně. Byla to perfektní práce týmu profesionálů a já jsem hrdý na to, že jsem byl jedenáct let členem této skvělé party.